Kreativita v době krize: Český národ a pandemie
Článek pana prof. Kumpery.
Český národ a pandemie
„Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“
Naše zamyšlení, založené na historickém ohlédnutí, jsme uvedli závěrečným proroctvím Libuše, jak jej vložil do úst bájné kněžně Josef Wenzig, scénárista Smetanovy opery, této velkolepé apoteózy českého národa. Od premiéry v Národním divadle 1881 uplyne již brzy sto čtyřicet let a se zadostiučiněním lze konstatovat, že se zatím tato optimistická vize navzdory tragickým momentům našich nejnovějších dějin naplňuje…
Současní Češi, asi již šedesátá generace od praotce Čecha, čelí aktuální pandemii koronaviru s typickým národním humorem a někdy i zlehčováním, ale naši předci čelili podobným globálním a daleko smrtelnějším epidemiím mnohokrát (není divu, při tehdejších skrovných medicínských znalostech a bídné hygieně). Slova jako „mor“ a „cholera“ naplňovala lidi hrůzou a stala se i jednou z nejhorších nadávek. Pojem mor (anglicky plague, německy Pest) nelze v minulosti lékařsky zcela specifikovat, často se tím označovalo jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost. My se však podívejme na užší obsah zmíněného pojmu. Jednalo se o konkrétní chorobu s označením dýmějový mor, způsobovaný bakterií Yersinia pestis. První historicky doložená epidemie dýmějového moru v 6. století po Kristu zdecimovala mocnou byzantskou říši ve východním Středomoří, podlomila tím obranyschopnost konstantinopolských císařů a usnadnila tak rozmach agresívního arabsko-muslimského kalifátu v následujícím věku. Od té doby morové ataky evropské dějiny doprovázely neustále až do 18. století.
Pandemie až apokalyptických rozměrů dosáhla však až tzv. Černá smrt, děsivou úmrtností a hlubokými demografickými následky naštěstí již nikdy nepřekonaná. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z doby kolem roku 1330 ze střední Číny, odkud se rozšířil po celé zemi a poté se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na Západ, ke Kaspickému moři a do Černomoří. Nejčastěji se za počátek Černé smrti v Evropě považuje rok 1347. Tehdy patřila italská republika Janov k největším importérům obilí, které se dováželo z poloostrova Krym. Již během plavby na podzim tohoto roku pomřela většina námořníků z janovské flotily a do přístavů v Itálii a Francii přijížděly často již lodě duchů. Některé opuštěné lodi byly navíc místní luzou bezostyšně vyrabovány.
Dnes již víme, že nákazu způsobila zmíněná bakterie Yersinia pestis, přenášená blechami parazitujícími v srsti hlodavců v podpalubí obilnářských lodí. Během následujícího desetiletí se tato pandemická katastrofa rozšířila po celé západní Evropě. Vylidnila se velká italská města jako Benátky, Janov, Florencie i Řím. Rychlé šíření moru po Evropě podporovaly bídné hygienické poměry ve stísněných středověkých městech i lidská ignorance (mrtví, kteří se nestačili pohřbívat, byli házeni do velkých řek, ze kterých se ale běžně brala pitná voda). Snad nejvíce byla postižena Francie (již tak oslabená probíhají stoletou válkou s Anglií). Sociální ohledy šly za této situace stranou. Již při prvních příznacích, tj. při objevení mokvajících bulek v podpaží a tříslech a dávivém kašli, byli postižení nemilosrdně vyháněni, utýráni k smrti hladem v zabedněných domech a sklepech, někdy i pohřbívání zaživa. Častou reakcí byla lidová povstání, oslabení autority církve, různá radikální kacířská hnutí chápající mor jako projev Božího trestu či fanatičtí flagelanti, sebemrskající se kajícníci. Podle odhadů jen za tuto hrůznou dekádu umřelo v západní Evropě na šedesát milionů lidí (nejméně třetina evropského obyvatelstva).
Populace, která morovou nákazu přežila, získala natolik silnou imunitu, že už v dalších staletích k takovým obrovským demografickým ztrátám nedocházelo. Někdy se uvádí, že důsledkem Černé smrti byl i nástup renesance, tj. odmítání středověkého církevního dogmatismu (život jen jako „slzavé údolí“) a naopak obnovení antických ideálů krásy i příklon k jisté formě poživačnosti (carpe diem čili „užij dne“, slovy Umberta Eca „radostné přitakání životu“). Kupodivu české kotlině se Černá smrt téměř vyhnula, a to asi přispělo za panování Karla IV. k úspěšnému „dohánění“ vyspělého evropského Západu.
Od té doby se morové epidemie v Evropě i v Českém království objevovaly ještě několikrát, ale již nikdy s tak srovnatelně obrovskými ztrátami na lidských životech. Větší morové rány se projevily až za raného novověku. Například roku 1599, kdy se uchýlil do Plzně na zimu před morem v Praze císař a král Rudolf II. s celým svým dvorem, aby tu setrval až do počátku června 1600. Poslední výrazné vzepětí moru v Čechách přichází koncem 17. a počátkem 18. století. První z těchto dvou velkých morových ran proběhla v letech 1679–1680 (např. v Praze zemřela asi třetina obyvatel) a poslední velká morová epidemie, původem z Uher, zasáhla české země v letech 1713–1715. V českých zemích zemřelo tehdy na 200 000 lidí čili asi desetina obyvatelstva, což představuje vůbec největší jednorázovou populační katastrofu českého národa – jak víme, ničivá Černá smrt ve 14. století se české kotlině víceméně vyhnula. Možná to zní cynicky, ale díky těmto morovým ranám máme v Čechách jedinečné sochařské barokní památky: morové sloupy, ikonograficky zpracované převážně jako sloupy mariánské (Plzeň 1680) či trojiční (u nás v západních Čechách Karlovy Vary, Loket, Žlutice či úžasná památka UNESCO, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci z roku 1714).
Evropu i české země poté ještě po sto letech notně vystrašila v první polovině 19. století cholera, další smrtelná choroba, způsobovaná bakterií Vibrio cholerae, podle původu opět v Číně zvaná též asijská cholera. Tato pandemie řádila zejména díky nedostatečné hygieně v chudinských čtvrtích vznikajících průmyslových měst. Počty úmrtí dosahovaly opět milionových hodnot, ale ještě větší populační pohromu představovala po dalším století španělská chřipka, která za poměrně krátkou dobu 1917–1920 překonala i Černou smrt. Objevila se prvně znovu v Číně a za tři roky jejího nemilosrdného řádění zemřelo na její následky odhadem padesát až osmdesát milionů lidí. Smrtící účinky usnadnilo vyčerpání a podvýživa evropské populace po první světové válce.
A tak tu máme po stu letech opět pandemii. K optimismu v boji s nákazou nás posiluje nepřehlédnutelný pokrok lékařství a farmakologie, ale i to, že její zvládnutí máme i ve svých rukou díky dodržování hygienických opatření a životosprávy. Lze tedy doufat, že český národ zvládne i tuto zkoušku osudu. Jsme tu jeden a půl tisíce let a soudím, že „česká země, zemský ráj to na pohled“ bude dobrým domovem i pro generace našich potomků.
Prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc.
katedra historie KHI FPE ZČU v Plzni
08.04.20
Zpět na seznam aktualit